u černé kočky

přijdu domů a v jídelně sedí radovan karadžić v nejlepších letech. bavím se s ním jakože chorvatsky, ale na rozdíl od skutečnosti fakt valím jako bych se s tím narodil. bavíme se o pičovinách, ale pak mu řeknu, že nemluvím tak dobře srbsky. následuje rozhovor (psáno mou chabou jazykovou kompetencí):

karadžić: ja negovorim srpski

ja: ali ste srp!

k: sam, bosanski srp sam! ali govorim hrvatski.

ja: ne!

pak karadžić vytáhne tabuli a přesvědčuje mě, že je srb, ale mluví chorvatsky, protože na balkáně je jen jeden jazyk, a tím je chorvatština. „je to jako matematika, různými postupy dojdeš ke stejnému výsledku,“ říká a maluje na tabuli nějakou rovnici. jednou ji řeší jedním způsobem, potom druhým. „vidíš, srbština je jeden ze způsobů, chorvatština druhý, ale výsledek je stejný… proto je chorvatština jediný balkánský jazyk.“

z lingvistického hlediska je tenhle argument píčovina, ale mě ve snu přesvědčuje.

strašná blbost…

jdu asi do práce nebo co, vypadá to jak hotel někde na předměstí Zagrebu. lidi chrápou na chodníku před ním. uvnitř je docela malá hala, kde se montují linky, aby se mohla rozjet výroba. posílají mě od jedné ke druhé a furt po mně někdo řve, že jsem měl být tam a ne tady. asi o pauze sedím potkávám evu v kantýně, sednu si k ní a nějaké blondýně. po chvíli v bloncce poznávám danku. je nasraná, že jsem ji nepoznal. pak to přijde. vchází bojko, na což mě upozorní eva. bojko má dlouhé vlasy, kotlety, kovbojské hadry (klobouk chybí). sedá si k jinému stolu. po pauze pracuju u nějakého ponku a bojko je hned u vedlejšího. práci si zpestřuje tím, že místo normálních názvů nástrojů chce po druhém týpkovi – debilovi – skalpel, katetr, trokar a takové věci. jsem vkurvený a taky mu to říkám, že je pičus a ať už oba drží hubu, že taky jako lingvista neříkám šroubováku akrostich (chtěl jsem ovšem říct něco složitějšího, aposiopese, propesiopese nebo pleonasmus, už nevím). bojko se směje a sem v piči nasraný jak svět.

s torem jsme zase v tom šíleném městě z předchozích snů. tentokrát víme, že má nastat konec světa. ale jaký kurva! začíná to tím, že všichni chlapi jsou neplodní, pak se objeví obří kunda a začne všechno požírat. spolu s ní se objevujou další slizké genitální záležitosti, které se hrnou ze všech stran a ženou město a jeho obyvatele do jednoho bodu. podaří se nám dostat nějak za gigantický klitoris a vidíme, že všude zůstala jen spoušť.

nějakou dobu se pohybuju po milíkově, když mi volá přidal, že potřebuje odvézt autem do nějakého vymolu nebo co. je to za novým jičínem. v jičíně nás nějaký kluk posílá do skal, ať jedeme k obci poštěvák, že tam to najdeme…

je tma, plížím se lesem (možná taky jdu po cestě) ale každopádně ve tmě potkávám orla. po zemi něco leze. na můj dotaz, co to je, mi odpovídá, že to je ropucha koňská. to ve mně probudí fobii z žab a budím se. ropucha mi leze po hlavě, řvu a utíkám.

pak jdu pu náměstí TGM v třinci. u elektra potkávám majdu. stojí u takového toho rodinného zahradního bazénu nebo co. prý jí ho mám pohlídat. namítám, že musím vyzvednout kámoše v paneláku nad antikem, ale přesvědčuje mě. je strašný hic, tak si do bazénu vlezu. majda se vrací nějaká nasraná, ale že to bude v pohodě, když jí ten bazén odnesu do bytu. nemám s tím problém – lezu ven a bazén i s vodou poskládám do čtverce o velikosti cca 50×50 cm. nesu ho jak tašku. majda bydlí v tomtéž paneláku, kde už na mně ve výtahu čeká orel s danem szwarcem, takže je všecko spoko.

pamatuju si jen druhou půlku snu, kdy jsem se dostal do obrovského továrního komplexu, budovy o cca 150 patrech. všude je plno debilů se zbraněma, kteří po mně jdou. jak se později ukazuje, jsou to vesměs náckové. utíkám jim do nejvyššího patra až na půdu, kde jsou dveře. vedou na střechu, ze které vede žebřík. ten ale po metru končí, tak už to vzdávám, když se objeví kawa a dává mi deset modrých tabletek na neviditelnost. zneviditelním, když si zmáčknu nehet na prsteníku, přičemž se objeví ukazatel, na němž ubíhá čas do skončení neviditelnosti (je to asi 20 sekund). podaří se mi seběhnout až dolů, kde mi někdo kdo vypadal jako jean reno (představil se jako plukovník Laco) řekl, že až projdu kolem posledních stráží, mám zakřičet číslo 24. už mi ale došly prášky na neviditelnost, tak strašně riskuju. střílejí po mně a já zapomínám na instrukce od plukovníka. pak si ale vzpomenu. okamžitě se objeví létající talíře a postřílejí všechny ty fricky, kteří mě chtějí sejmout. objevuju se u slava na cestě, kde je plukovník Laco a další důstojník se s ním hádá o tom, kdo měl pravdu. z hovoru jen vím, že povstalci se ukrývají v tangeru, kde leží singapur…

ležím v pokoji a přemýšlím asi o blbostech, když se ozve strašná šupa a celý barák se zatřese. nejdřív myslím, že to je bouřka, ale rány se opakujou. vím už, že to někdo nebo něco dělá záměrně. napadají mě i teorie o mimozemšťanech. vybíhám ven. v baráku je obrovská díra a blíží se další ohnivá koule. ta se vždycky objeví zničehonic a barák přímo nezasáhne, ale bouchne kousek od něj. běžím přes louku pod kopec. potkávám divně oblečené psotavy, které po mně střílejí dávky vždycky tří střel. vypadají jak jiskry. úspěšně se jim vyhýbám, až na jednu, která mě třefí do lýtka. čekám bolest, ale nic se neděje. běžím k marcelovu baráku, i když vím, že marcel přece umřel. v lese za jeho domem potkávám bejbiše, vencu, marcela, luka, orla a soňu. jdeme zpátky ke mně. válka zdá se skončila. doma jim chystám jídlo z rýče, čočky, zeleniny a borovicového jehličí. to prý kvůli orlovi. chci to smažit, ale matka mi to zabaluje do trojobalu jako řízek. nechutná to nic moc, ale ostatním to nevadí.

jsem zase ve svém šíleném městě, které má být tentokrát brno. jdu s torem do antikvariátu. chvíli jen tak chodíme a prohlížíme si věci. pak najdu nějaký časák, který jsem chtěl, je v něm pasáž o tom, jak si někdo honí péro. přicházíme do opravny kompů, kde mám svůj počítač. je to zároveň i bazar. zatímco opravář jake busey něco dělá a sere na mě, prohlížím si mobily a počítačové hry. s torem nás zajímá především střílečka s krysou. busey se nám věnuje a říká mi, co bylo s kompem v piči. nainstalil mi tam speciální tlačítka, prý jsem na něho (komp) šel moc zostra. pak jdeme s buseym ven. stěžuje si, že to tu je všecko na piču. vytahuje špeka s hašišem a slušně se sjíždíme (i toro!). pak nás busey vede k sobě domů. je ráno. sedáme na postel a kecáme. objevuje se rafał, nakonec nějak usínám. probouzím se ve čtyři odpoledne, rafał zmizel a tora nějak nevnímám. je tam ale indoš, který vypadá totálně jinak – nabušený kulturista bez vlasů. o něčem kecáme, když se otevřou dveře a je slyšet ženský hlas. je to buseyho matka a jebe do něho, pak jde k nám do pokoje. indi ji zdraví dobrý večer, i když je odpoledne, což mu hned matka sdělí. svlíkne se do podprsenky, na pravém prsu má velkou jizvu. indoš vynáší větu jak svině: „je čas, aby měli chlapu čuráky u prázdných hub svých bab!“ po tomhle si sbalím věci a jdu ven. vím, že mám asi litr a že mi to nebude stačit – proto se snažím zahnat hlad během. vypadám ale spíš jak debil, tak na to seru. dostávám se do centra, které samozřejmě nemá s tím brněnským nic společného. vycházím příkrý kopec na takovou plechovo-drátěnou terasu nad městem. nemocnice vypadá jak ta na sosně. nějaká baba mi dává kočárek s dvojčaty, ať jí ho pohlídám. dvojčata ale mluví jak staří fotři, jesm z toho v piči. baba se vrací a ptá se mě, odkud je tyson cosby, jestli je z utahu. říkám, že jo, ale pak se opravuju. je ze chicaga a v utahu jenom bydlí. když jí pomáhám s kočárem ze schodů, potkávám zase tora. je celý od krve. spadnul se schodů. strašně si stěžuje, co to je za svět, kde pád ze schodů znamená rozbitou držku. potkáváme báru přidalovou, ráďu křečka pak dva divné týpky – jeden je vysoký a hubený a druhý je lilipután. jdeme na kopec, kde dáváme nějaké vína. liliput s dlouhánem zmizí za kopcem. za chvíli odtamtud přiletí sprška vody se zvukem jak rána z děla. smějeme se. dělá to liliput s dlouhánem. spršky se opakujou a nikomu to nevadí, protože je teplo. začíná to ale smrdět. není to voda ale močůvka. teď už lítají fakt těžké objemy i s hovnama a zelím (?). bára dostává přimý zásah, ostatní na tom nejsou o moc líp. běžím za policajtem, ať s tím něco dělá, ale vidím, že to je jen znuděný velký chlap. pravý policajt mi nadává, že jsem debil, když ani nepoznám policajta. jde se tam podívat, ale než přijedou posily, liliput s dlouhánem jsou v tahu. seru na to a jdu zas do města, kde potkávám molinského, který mi něco říká u domku se zazděnými dveřmi. molinský jede na turné, má v ruce malé plakátky štací, které ho čekají. moc mě to nezajímá ve světle toho, co vím o zazděném domě. sedím v něm totiž já sám a buším do psacího stroje.

jazykem v puse nahmatám, že mi asi vypadla plomba. u zrcadla si roztáhnu rty do šílených rozměrů a vidím, že mi roste druhá huba uvnitř pusy, takže to vypadá, jako bych měl dva oblouky zubů vedle sebe. v místě, kde mi vypadla plomba, nacházím kolečko – křesadlo ze zapalovače. vytahuju ho s úlevou.

volá mi jano kurzok, že se mnou chce mluvit jeho brácha. je mi to divné, ale nakonec na schůzku do bláhovky jdu. adam se mě ptá, jestli může použít název Kilroy pro svoje nové rádio a jestli bych tam něchtěl dělat moderátora. říkám mu, že to slovo není moje. on že ví, že to je nějaký rybářský (?) časopis v USA a já na to, že jsem to poprvé viděl v mcbainově brokovnici. nějak to utíná a sedíme dál na pivu.

máme zkoušku s führerem a přichází miro. vypadá jak by dělal někde na městském úřadě a má kratší vlasy ( o dost). tváří se jakože je všecko spoko, ale já vím, že přijde katastrofa… no, a přijde…

jdeme do kina nebo divadla, akce se každopádně odehrává ve velké tělocvičně. je tam spousta lidí, hlavně z gymplu, poznávám mgr. močkoře. panuje všeobecný chaos a nervozita. pendluju furt dovnitř a ven. venku potkávám zbytek rodiny a asi ještě nejaké cizí lidi, když se objevujou z křoví šedovlasý chlap a nevýrazná baba. jsou to charismatici a mají v sále svoje kázání. problém je, že naše rodina je jejich nepřítel č. 1. dáváme se na útěk, ať máme čas na přípravu.

perspektiva se mění, vidím nás utíkat shora a za sebou nechávám vesničany z AoE stavět zdi. charismatici ale už zburcovali dav a jdou po nás. zeď je zastaví, ale několik z nich se za námi pouští. nastává dost krvavý závěr.

jdeme docela pomalu do kopce u babinina baráku na milíkově (kde se to celé odehrává). jednomu chlapovi, který mě chytnul, usekává otec ruku, borec řve bolestí. jdeme kousek dál k sousedům, žádný zběsilý úprk, celé lynčování se odehrává za procházkového tempa. sousedi netuší, co se děje, proto jsou dost překvapení, když dalšího charismatika nabodávám okem na plaňku plotu. chtěl jim vykecat, že jsme zlo a je třeba nás zabít. zůstává nám v patách už jen poslední kokot. odněkud beru košerák a jednou ranou mu zasekávám do krku. pak se objevily titulky ve smyslu „tento příběh se nezakládá na skutečné události…atd.“ a začne hrát nějaké boogie jak z tarantina. odcházíme směrem na košařiska a vládne mafiánská nálada. všecko je spoko.

jsem v kosmické lodi s nějakými lidmi. snažíme se rozjet vysílačku. z hovoru s ostatními vyplývá, že hledáme ztracené letadlo. dostávám se do dost nepřirozené polohy (ale ve stavu bez tíže) a najednou vidím, že naše kosmická loď je právě oním letadlem. ve vzduchu je cítit dost na piču atmosféra.

jsem v nějaké jídelně nebo studiu v televizi s maňasem a bárou. jsou strašně chytří, celé to připomíná nějakou TV soutěž (riskuj a tak)

nejdřív je strašné teplo. jen v kraťasach a v tílku jedu autobusem a mám strach, aby mi z toho hicu nenaskákaly puchýře. na jedné zastávce nastoupí kupa malých smradů, kteří strašně řvou. učitelka nejeví známky autority. jeden si sedá vedle mě a ke svému děsu zjišťuju, že máme společnou cestu. vystupujeme na konečné v horách, kde se koná nějaká skautská soutěž. ta spočívá v hledání nějakých indicií. když se soutěž odstartuje, všichni až na mě a lucu cieslarovou mizí v lese. mám nějaký technický problém, někdo mi svázal tkaničky nebo co, a luca bloudí v okolí několika metrů v hustém porostu. nakonec se osvobozuju a lucou jdeme po vyšlapané cestě tmavým hustým lesem. cestou potkáváme ostatní soutěžící, každý z nich nese různý počet barevných molitanových míčů – z toho odtuším, že kdo jich na konci soutěže bude mít víc, ten vyhrál. dostáváme se k učitelce z autobusu, která nás posílá za skautem, který je jakože první indicie. jsme na velké louce a koná se tam nějaký fest. skaut ukazuje na tři mladé buchty nedaleko a dává nám první úkol. „vezmi něco co je jedné z nich, a dej to druhé. nikdo to zatím nezvládnul.“ považuju úkol za nemožný, ale když jedna holka odejde pryč a nechá tam klobouk, vezmu a dám ho na hlavu jiné. úkol splněn. skaut je evidentně nasraný a začíná kafkovská část snu.

skaut mi dává druhý úkol, který taky plním, čímž ho rozzuřím. poslední úkol: „chyť si mě“ a utíká pryč. snažím se ho dostihnout, ale i když vím, že jsem rychlejší, něco mi v tom furt brání – nic fyzického ani psychického. pak se na mě skaut vrhne a bijeme se, dostanu asi pecku do hlavy a jsem v bezvědomí.

probouzím se v odporné místnosti – je to opět šatna plná chlapů, ale vypadá to tu jak z vetřelce nebo saw. chlapi jsou nervozní, protože se chystá nějaká velká akce. jdeme do ní, tady si to pamatuju jen matně, jen že jsme u nějaké řeky a je tam vysoká trává a něco se zkurví, protože najednou vidím tři chlapy ve vodě u břehu, úplně nahé, jak je do řiti mrdá skaut (jeden z nich je stallone). pak se ocitám opět v šatně, chlapi jsou nazí a je tu cítit atmosféra brzké záhuby. když se podívám pořádně, tak vidím, že jim někdo amputoval genitálie a díry po nich vypadají jak prasečí rypáky. já ale svého majstra i kule mám a jsem vykázán do vedlejší místnosti. tam sedí chlapi se ztopořenými čuráky a nahoňujou si je, některým začínají uhnívat u kořene. v ten moment mi dojde, že jsem v pekle.