u černé kočky

ubiti ljubav u sebi nije teško. teško je izbrisati prijatelja… hmm…

občas se stanou věci, které bolí jak zarostlej nehet po d-i-y operaci. zažil jsem to. kouř z cigára bolí, z posledního ještě víc, hlavně, když se o něj rozdělíte. co to kurva je? nějaký posraný druh boží lásky? nejsem skořepa, držím hubu… že já kokot se v tom babral… člověk si myslí, že napíše báseň jako zamlada, a pak mu na to nějaká kunda řekne: moc silných slov, délka básně je neunese. a kdo se tě prosil ty stará píčo? člověk už nemůže být kokot, aniž by si toho někdo musel všímat. moudro na zaver

jsem na nějaké chatě v neznámé krajině, je tam spousta známých, interiér budí dojem toho, který si pamatuju z marcelova domu. v jednom momentě se s torem rozhodujeme všechny vyzabíjet, do toho se objeví nějaký elf s mullitudou 10 – uzavíráme s ním dohodu o tom, že vyzabíjíme všechny chlapy a blondýny, což ztvrzujeme bizarním rituálem: elf podrží kus sýra v ruce, toro na něj sáhne prstem a já ho potřu okurkou. show začíná, vyrážíme ven, já jsem ozbrojený dřevěnou imitací čupagy, dávám hned do hlavy nějakému týpkovi nebo ženské, nepamatuju se, dřevo ale moc nefunguje, musím dát víc ran. pak srážím na zem orla, směje se, že jsem mu zlomil žebro, ale když mu zabodnu hrot čupagy do břicha a vystříkne krev, už mu moc do smíchu není. toro běsní v jiné části dvora. já zatím mezi mrtvolami a dodělávajícími najdu M., která sedí na zemi skrčená do klubka a evidentně čeká poslední ránu. beru ji do auta, které řídí rafal, toro nasedá taky, je tam ještě manić. kážu rafalovi odjezd k telefonní budce a po cestě obarvuju M. vlasy na hnědo, aby na ni elfové nemohli. schováváme ji do tel. budky a vracíme se na místo činu, kam zatím dorazila sonina matka. mrtvoly jsme už předtím schovali do sklepa. v domě potkávám soninu babinu se psem a na místě ji zabíjím. zatímco její matka nadává, že se chováme jak malá děcka, rafal s maňou ujíždějí autem a mám pocit, že se asi zabijou. my s torem mizíme zadním vchodem a necháváme soňu, která taky kupodivu přežila, ať si to vyžere sama. dostáváme se na nádraží, kde se lidi tlačí u pokladny. dva náckové s tyčema na nás dorážejí, že nám rozbijou huby. když ale opustíme frontu, místo konfrontace před námi začnou zděšeně utíkat. stíháme je do autobusu, kde je pohotově vraždíme.

pak probuzení, docela divný pocit…