u černé kočky

po zmatečném snění o všem a všech se dostávám na zasněžený plac před slavem, kde jsem na lavičce nechal notebook. je na něm vrstva sněhu, je o tevřený, ale funguje. dostávám zprávu od M, když vtom přijíždí marcel na svém starém kole (myslím, že na něm už nejezdí ani denisa) a ještě se svým starým účesem, jako když mu bylo tak 10. říká mi nějaké nepochybně filozofické věty, ale mě zajímá jen zpráva, od které mě pořád odvádí. stihnu přečíst jen „nelibuju si v běžných komunikačních situacích…“ nebo tak něco, a budí mě telefon… moje vkurvenost dosahuje oblačných výšin

1. jdu na plac před dům a tam je pegina s matkou a otcem. ti někam odcházejí a mě je jasné, že pegina umírá. klečím u ní a snažím se jí to nějak ulehčit, prostě ji hladím a říkám, že to bude dobré. v momentě, kdy umře, se promění na éterickou blondýnu, úžasnou bytost, zhmotnění krásy, a vede mě do domu za matkou a otcem. nejspíš to je moje nemesis, ale třeba taky ne.
2. jedu z milíkova na křivou, kde děda slaví narozky, ale autobus furt nemůže nebo nechce zastavit na zastávce. pak mi někdo volá, že petra drongová to koupila na přechodu od auta, ale asi to přežije. v zápětí mi volá danka, co o tom vím, snažím se ji uklidnit, že to bude dobré. další telefon: cizí hlas mi sděluje, že v brně umřela taky pod autem mirna a spolu s ní žervén. jedu se tam podívat, jejich mrtvoly leží u chodníku, kolem je spousta krve, kterou splachuje déšť. je noc a atmosféra snu je kurevsky těžká. probuzení v moři potu.

I. pracuju někde u nádraží v brně ve fastfoodu v polorozbořeném divadle nebo co. možná to je taky stará nádražní hala. jsem tam sám s jediným vietnamcem, přichází tam cca 1 člověk za hodinu, přesto vietnamec furt solí na otevřený grill uprostřed nějaké jidlo a dělá fakt parádní práci. já mám za úkol obsloužit chlápka, co chce hamburgr. vytáhnu maso, ale to mi spadne na zem, chlap řekne něco jako „to je ale pleskanec…“ a pak už masu neřekneme jinak. přesvědčuju ho, že mi to spadlo mezi další pleskance. házím to na gril a všechno jde dobře, ale vietnamec na grul furt hází další věci, nejčastěji i s plastovými tácky, až na roštu začíná vznikat jednolitá bílá plocha, ve které se můj pleskanec ztrácí, chlap si z toho dělá srandu, ale já jsem fakt zoufalý, nějak se mi povede přimět vietnamce ať otočí to maso na druhou stranu, udělá to, ale už si ze mě dělají srandu oba. na rošt teče balakryl a sype se mouka, jsem zoufalý… nějak jsem to překlenul a přichází baba, že by si dala pivo. to už snad zvládnu, ale nemáme štuce. kruliš (!!!) který tam se mnou dělá (vietnamec zmizel) si jde sednout do boxu, kde má hllídat nějaký kufr. je to kufr, který měli vincent vega a jules v pulp fiction donést wallacovi a já konečně můžu zjistit, co v něm je. jsou tam kompromitující materiály o paroubkovi.

II. jedeme s celou rodinou v autě s volantem vpravo, je strašně malé a moc mu nefungujou brzdy. stacho s otcem mě furt prudí, že blbě řídím. sranda začíná, když mineme značku „zákaz vjezdu v jednom směru“ , na níž je místo vodorovné bílé čáry haknkrajc. auto získává rychlost a jen tak tak se vyhýbám ostnům na silnici a autům, jedeme furt rychleji, přes křižovatky na červenou, jsem s nervama v prdeli, stacho furt dupe, pak na mě bliknou policajti, daří se mi zastavit asi až za dva kiláky. policajti nikde, ale otec je přesvědčen, že přijedou. a taky že jo. vystupuju z auta a dávám jim řidičák. jsou od pohledu geji a strašní čuráci, furt do mě jebou, že mi vemou řidičák. nemůžu najít pojistku a techničák, auto jsem měl patrně pučené od kawuloka. někdo vytahuje vietnamskou mast a maže mi ji na noc, okamžitě jsem v rauši, fízlové si mažou taky, za chvíli jsme všichni nazí a tančíme u jukeboxu. pak hledám svoje trenky v zatopeném domě…