u černé kočky

vidím se na posteli s obludně pokřiveným ksichtem. podle lidí v bytě, který vypadá jak ten z pelíšků, kde bydlel donutil, je mi jasné, že jsem umřel. lidi chodí k posteli, kde ležím, a vyjou. je tam i soňa. když mě pohřebáci odnášejí do rakve, dostávám se do své hlavy a snažím se jim naznačit, že mrtvý nejsem, ale tělo se nehýbe. probuzení probíhá dost drasticky…

montuju pod nějaké šroubky na něco jako vyhlídkovou plošinu na moři. když řeším problém s tím, že nemám křížový šroubovák a nějaký debil tam dal jeden šroub právě s touhle hlavou, vidím kresleného žraloka. zabije mě.

jsem nějaký agent nebo nájemný vrah. jdu do obřího přístavu a chytám tam sylvestra stallonea. stallone o mě neví, i když mám pocit, že jsem se musel prozradit. ví ale, že po něm někdo jde. skáče do vody. když plave kolem mě, skočím tam taky, ale mám kurevskou výhodu – kyslíkovou bombu. tahám stallonea ke dnu, řve, že jsem kokot, že se přece udusí, jako by si myslel, že mi jde o něco jiného. nakonec ale vyplujeme pod strašně vysokým pilířem. lezeme po něm nahoru a ocitáme se na ostrém útesu někde v jižní americe. říkám mu, ať jde do piče, že mi to je jedno.

s petrem brozdou jedeme v autě, které řídí dano szwarc. ulice jsou strašně úzké, kolem jezdí modré trumpety (!!!) dano to nezvládá a po sérii nárazů do zdi, kdy se nikomu ale nic nestalo, vystupujeme a jdeme cestou k mému domu. lola heczko s rodinou kosí nebo hrabe trávu na místě, které je pro tuto činnost totálně nevhodné. gaboš jim ukazuje čuráka a já jdu napřed. na zahradě sedí matka a je jí jasné, že neprožívám zrovna nejšťastnější období.

jedu s někým, asi s josefem, na milíkov. v lesní školce vidíme rozjebanou krabici. válí se v ní spousta knih. objevujou se dva chlápci (možná kluk a holka) a říkají nám, ať jdeme po svých. pak vidíme, proč byli tak nervózní – v krabici je schovaná mrtvola v totálním rozkladu. říkají, že teď nás musí zabít, ale josef to nějak ošefuje a jdeme na pivko do samca.

Podle všeho jsem nezadaná a odhaduju, že i o rok mladší než ve skutečnosti. Je jaro nebo podzim, těžko říct, ale atmosféra sedí na taková ta nedělní odpoledne, kdy člověk nemá do čeho píchnout, na nic se netěší a počasí mu to zrovna neulehčuje. Rozhodnu se, že zajdu do kina, i když nevím, co hrajou. Budova kina vypadá zvenčí jako ta v Třinci, interiér se ale značně liší. Procházím vstupní halou, v níž je velice rušno a připomíná halu letištní. Scházím po schodišti stejném jako ve Vile Tugendhat (včetně chromovaného nosného sloupu s křížovým profilem) a vidím svého otce. Vypadá jako vandrák a ptá se mě, co tu dělám a proč se za ním někdy nestavím. Předstírám, že mám naspěch, odbudu ho nějakou frází a mizím ve dveřích kinosálu. Ten pro změnu vypadá jako velký sál hotelu Thermal v Karlových Varech. Rozdíl je pouze v sedadlech, které mají tvar těch klasických cinestarových, jsou ale čalouněny mátově zelenou látkou s vyšitými zlatými květy. Na zemi je žlutý koberec, který vypadá dost zašle. Sedám si a začínám mít divný pocit. Všichni lidé se náramně baví a všude kolem sebe rozhazují popcorn, i když film ještě nezačal. Najednou zajíždí opona a před námi je obrovské plátno, nejspíš největší na světě. Film trvá přibližně 3 minuty. Jsem zaskočena, a mizím z kinosálu. Přicházím do kinokavárny. Na baru sedí Víťa s Vojtou. Víťa mi ukazuje své nové boty značky Nike, je z nich viditělně unešen a ptá se mě, jestli se mi také líbí. Říkám mu, že vypadají jako boty na bowling, což ho dost urazí a začíná mi vysvětlovat rozdíl mezi jeho botami a botami na bowling. Vojta mezitím popíjí jakýsi tyrkysový bublající nápoj a tváří se apaticky. Viťovy argumenty mě po času začnou unavovat, a proto odcházím domů. Opět se mne zmocňuje divný pocit, ohlédnu se a zjistím, že mě sleduje jakýsi muž. Může mu být tak mezi 45 až 50 lety, podnikatelské panděro, počínající pleška a hnusný baloňák. Střih. Najednou jsem doma v kuchyni, na podlaze leží spousta kostek lega a zmiňovaný muž sedí nahý na židli, na které většinou sedím, když snídám cornflaky s mlékem. Jsem zmatená z vývoje událostí a nevím co mám dělat. Pláču. Do kuchyně přichází nějaká žena v brýlích s fialovými odlesky, která tvrdí, že je mou babičkou. Nikdy jsem ji neviděla. Dává se do řeči s nahým mužem a vypadá to, že se znají a pravděpodobně mezi sebou mají přátelský vztah. Připadám si jako blázen a odcházím z bytu. Ocitám se na nádherné louce a přicházím k úpatí kopce. Sedí tam muž s vzezřením Richarda Součka a vypadá spokojeně. Ptám se ho na jméno a co tam dělá. Odpovídá, že se jmenuje Sisyfos. Prý konečně dovalil balvan na kopec a dal by si pivo. Připadá mi povědomý.

Vizualizace zde: http://ysalami­ri.stripgenera­tor.com/…-130108.html

Jsem redaktorkou nějakého do it yourself pořadu typu Rady ptáka Loskutáka nebo jiné pičoviny. Pracuju na reportáži o tom, jak celebrity prožívají Štědrý den. Se štábem jedeme domů k Jitce Molavcové. Celá její rodinka sedí u stolu plného jídla, který vypadá jako stůl toho debilního netvora z Faunova labyrintu. Jenom to jídlo není tolik červené. Ptám se Jitky, jaký recept na štědrovečerní jídlo by doporučila divákům. Odpovídá, že salát z rukoly sypaný piniovými ořechy. Jsem trochu zaskočená.

Vizualizace zde: http://ysalami­ri.stripgenera­tor.com/…-030108.html

Ve víru ICQ diskusí jsem dnes podlehla šarmu Pavla Pilcha a bez keců mu přislíbila spolupráci spočívající ve zveřejňování svých snů na tomto jeho blogu.

Internetové deníčky mě zčásti fascinují, z další části udivují a, v poslední době, z největší části přivádějí k šílenství. Ať si člověk do vyhledávače zadá jakýkoliv výraz, kromě odkazu na wikipedii mu to vyhodí stovky dalších, avšak na méně seriózní stránky, resp. nejčastěji na blogísky náctiletých slečen, které si zrovna ulítávají na emo vlně. To teda jen tak na úvod.

Záznamem svých snů nechci nikterak pokoušet Freuda, pouze mi bylo doporučeno se k této praktice uchýlit, neboť "je to dobre si to psat a pak cist zpetne treba. " Zde tedy v podstatě první letošní sen, který jsem si byla schopna zapamatovat.

Je léto. S Pavlem máme jet na nějakou hudební open-air akci do Těšína. Jakmile se domluvíme na detailech, ocitáme se ve městě, které vypadá jako Frýdek, ale oba jsme přesvědčeni, že se opravdu jedná o Těšín. Když dojdeme na místo konání, které vypadá, jako fotbalový stadion v Karlových Varech, jsme trochu zklamaní, protože atmosféra připomíná radovánky, a navíc se v areálu nachází strašně málo lidí a žádné děti. Potkáváme Indiana u podivného stánku. Stařena s vizáží jihoamerické indiánky tu prodává velké množství předmětů nejistého původu a účelu. Indian se na mě obrací a říká, že již dlouho touží po přívěšku s ženským klitorisem, zdráhá se ale stařeny zeptat, jestli jej má ve svém sortimentu. Přemlouvá mě, abych se zeptala místo něj. Nakonec se zeptám a stařena mi podává náušnice s klitorisy v dřevěném pouzdře. Indian mi podává jednu náušnici a říká, že budem každý nosit jednu jako přívěšek. Dělám, že mám radost, i když si o něm myslím, že je trochu divný. Pavel vytuší, že situace začíná houstnout, a proto navrhuje, abychom se přesunuli do blízkého podniku a dali si pivo. Cítím, že vzduch se začíná lepit na kůži a mám pocit, že za chvíli začne bouřka. Hodím kontrolní pohled na nebe a obavy mě zčásti přejdou. Ocitáme se v hospodě, která je pod úrovní chodníku. U baru sedí Gumák ve flanelové košili, kraťasech podivné barvy a vypadá celkově jako puberťák. Sedáme si vedle něj k baru a nepamatuju se, že by si někdo něco objenal. Přemýšlím a zdá se mi, že mi Gumák sahá na stehno. Později zjistím, že se mi to přece jen nezdá a je mi blbé mu teď říct, ať toho nechá. Mezitím mi dochází, že Pavel asi tuší, co se děje, a proto přece jen ruku odstrčím. Cítím se provinile a nevím, koho mi je více líto. V tu chvíli je venku noc a všechny přepadá taková ta pitomá nálada ve stylu „neni co robit.“

Vizualizace zde: http://ysalami­ri.stripgenera­tor.com/…m-20108.html