u černé kočky

mgr. rené brauner mi říkal, že na internetu publikují jen grafomani. o tom se s ním nehodlám přít. jsou ale věci, které si ze sebe neodpářu. soutěž: kdo najde grafomanské prvky v textech těchto dvou úryvků, ať mi napíše a já to teda smažu.

rozbolestnění z vichřice
scházíme dolů pod petrov
dlažební kostky zvoní o podrážky
nebo naopak
vlasy v bezzubých tlamách
žvýkáme svou vlastní trapnost
a na ulicích jen listí, v kolejích krev…

krajíce ledu
v neděli trápíš zkrocenou vodu
tu ostrá jak břitva, zas jindy tak nesmělá
chtěl bych tě potkat v suchu a teple
někde, kde nehrozí nachlazení
a močový měchýř neutrpí

jsem v ložnici svých rodičů, sedím u šicího stroje a přijímám množství telefonů. jména i čísla zapisuju bez zjevného systému na zeď nebo bílou tabuli. pak mi volá na mobil mgr. ziková, že nutně potřebuje číslo na svou matku. je to strašně exaktní rozhovor, mgr. ziková ví přesně, kdy mi její matka volala, a že mi tři minuty před tím přišla nějaká sms. upozorňuje mě, že je to vážně „nutné“, takže si mám pospíšit. myslím si, že to nebude problém, ale nejsem schopen opsat číslo paní zikové. pořád mě něco vyrušuje, čísla se mi pletou. jsem naprosto zoufalý, je to horší než sen, kdy utíkáte k lesu a les se pořád vzdaluje. nakonec, asi po pěti hodinách, mi volá nějaká německy mluvící žena, že je matkou mgr. zikové (nebo mi na ni dává kontakt). mgr. ziková přichází do ložnice osobně a ptá se mě, odkud mám o její matce takové znalosti. řekl jsem jí totiž, že její matka je romanistka a překládala danta a pertarcu a taky huga. mgr. ziková mě obdivuje…

před důležitou cestou někam potkávám julese. má na sobě hrozně mokvající jebáky. říká, že to je v pohodě, když si všimnu, že mě svědí celé tělo. jules mě ujišťuje, že jsem to od něj chytnul. je to skvrnitý tyfus. nevěřím mu, tahle nemoc má přece úplně jiné příznaky. jdu k doktorovi, který mi julesovy hrozby potvrdí. po zmáčknutí jebáku z něj leze tuhá žížala hnisu. jsem neskutečně nasraný.

podle kalendáře je to na sv. václava, ale podle české televize je to o měsíc později. tak kdo má pravdu?

nemám teď čas se tu o to moc starat, protože všechny deníkové záznamy píšu zvlášť pro seminář „literární deník“. nejspíš je ale nějakým způsobem zveřejním, uvažuju o názvu „příběh opravdového člověka“ nebo „velitelem vlastního osudu“…