u černé kočky

jsem doma u soně. bydlí na hnusném sídlišti v nejvyšším patře. gumák nám nějakým způsobem (telepatie) dává vědět o super výstavě v ostravě. nemáme se tam jak dostat, ale volá bejbiš, že nás tam hodí. za chvíli vidím hnusně zelený kamion, který řídí bejbiš. sjíždím dolů výtahem. bejbiš má vlasy až po ramena a rovně střiženou ofinu, na sobě červenou flanelku a kraťasy z ustřihnutých riflí. říká, že máme makat, že nemá čas. soňa furt nejde, tak na ni seru a jedu s bejbim sám. ptám se ho, jestli jede skládat. říká že jo a sen končí.

byl jsem dneska se soňou v knihovně na jáchymu topolovi. nikdy jsem od něj nečetl nic kromě básní, což mi ale nezabránilo myslet si, že byl totálně v knaku. musím říct, férově, že nebyl vůbec žádná vážná usraná primadona ve stylu jednoho nejmenovaného nejúspěšnějšího současného českého (tolik přívlastků jsem o tom blbovi snad nenapsal nikdy). topol byl docela spokoš, vypadal jako by přišel z werku, švidral jak jumper po dvou pivech a hlavně vykládal zajímavé věci. za všechny jen jedna mými slovy.

zpočátku jsem měl problémy se skinhedama. když kolem vás lítaj kulky, partyzáni nebo jsou v lese medvědi, tak to nějak berete, že to je jasný. ale když na vás jde takovýhle hovado dvoumetrový s tím, že vás doláme, to je trochu jiný. voni strašně bili vietnamce a jednou to přepískli, když vymlátili nějakou ubytovnu, kde byly samý holky a těhotný ženský. tak se ti vietnamci dali dohromady a začali tyhle plešatý zbabělce lámat. ne že by ho zmlátili domodra, ale třeba mu zpřeráželi nohy. no a když tohle jako nějak fungovalo, přišel za mnou do redakce dan landa ještě s jedním takovým a řekl, že chce mír. jako co já s tím měl co dělat? no a pak s matáskem vystoupili v televizi a veřejně se vietnamcům omluvili, že tohle jako ne. a za dva roky vo mě landa napsal, že jsem novinářský prase. jemu se to totiž vymstilo, začali ho brát jako sráče, kterej zradil.

tak takovej byl landa bojovník.

I.

přijíždíme po nějakém čase zase k jeskyni, kde se děly šílené věci. jsem tam s josefem benkem a asi i soňou a taky tam je nějaký vědec, který než aby se staral o záhadu, tráví svůj čas v bordelu. jdu ho najít na dámský záchod, kde zjišťuju, že všechny nebo většina kurev jsou převlíknutí chlapi! nakonec ho najdu a jdeme do jeskyně. tu pořád chrání nějaký tajemný mechanismus, který po nás střílí, jakmile se postavíme před její ústí. josef si všimne, že na jednou sloupu je nějaká páka. zmáčkne ji a mechanismus střílet přestane. cítím se strašně trapně, protože jsem na to nepřišel dřív.

II.

jsem v kůži zrzavé ženské. jedu jeepem nějakou džunglí, jako by v jižní americe. na křižovatce dvou cest mě zastaví nějací divní chlápci, kteří mě zajmou a já nasledně prožiju asi rok v jejich armádě.

III.

největší sci-fi roku. filozofický podtext? možná. kotel? určitě. pracuju v nějakém malém shopu. jednou mě navštíví někdo nebo něco a říká mi, ať si vážím života nebo něco na ten způsob. říká, že mi ukáže, jak by to taky mohlo vypadat. moje jednání prý může rozhodnout o budoucnosti světa.

možnost 1: pracuju se šéfem v obchodě. je to řekl bych americký jihovýchod, miami nebo tak, ale ne u moře, spíš v apalačských horách. jednou přijde hláška, že začala jaderná válka. jedeme se schovat do pouště v arizoně a vcelku v pohodě to přežíváme.

možnost 2: nějak jsem způsobil, že je na velém světě blahobyt. s tupým úsměvem se vymlouvám někde v karibiku, že golf fakt hrát neumím.

možnost 3: po jaderné válce došlo k totální anarchii. všude kolem našeho obchodu běhají zmrdi s kvéry a střílejí, kradou a rabujou. jeden z nich, oblečený v kostýmu šaška, vtrhne do našeho shopu a chce nás postřílet. jak rambo ho ale zpacifikuju a mířím mu na ksicht jeho vlastním kvérem. nezastřelím ho. spolu s ním a šéfem utíkáme deštěm kulek někam, kde by mělo být bezpečněji. po cestě potkávám zvláštní holku. nevybavuju si tvář, postavu jen zlehka. jde z ní však obrovská energie, jako by se nahromadila síla všech snů, které jsem kdy měl. padám jí k nohám a brečím a říkám něco v tom smyslu, že takhle jsem to nechtěl. ona mlčí, jen mi ukáže na oblohu, kde letí skupina blikajících kovových vajec. takže mimozemšťani. pak se všechno vrací k normálu.

dodatek: zase jsem v kůži ženské v džungli. když mě zastaví povstalci, snažím se jim utéct. několikrát už mě skoro mají, ale vždycky se jich zbavím. pak ale společně spadneme z kopce na pobřeží moře nebo velké řeky. díváme se na sebe, když jedna ženská prohlásí: „kde jsou? už mě to tu pěkně sere!“ má na mysli filmaře, kteří nás mají natáčet. opuštím tělo ženské a dívám se, jak podlouhlý altán, který lemuje celé pobřeží, padá na její hlavu. nic se jí nestane. je to jen film. o kousek dál v moři leží golfové hřiště ze snu o ufounském poselství. pak se taky prolínají scény z prahy.