u černé kočky

tohle bylo něco neskutečného. poslední sen takového kalibru, beru-li jako měřítko jeho síly vnitřní prožitek, jsem měl někdy ve třetí třídě, kdy v potoku u mého domu žila malá mořská víla. tenhle jej však překonal milionkrát. fabule je nezapamatovatelná, proto jen střepy. syžet nepopsatelný, proto z toho bude mít čtenář prd.

25.8.07

patrně jsem byl s torem účastník onoho závodu, o kterém byl sen předchozí, nevím. pak si pamatuju, že jsem se několikrát ocitnul doma dobývaje se ke kompu, kde sedí stacho a nechce mě tam pustit. řvu jako malé děcko, rozmazlený fracek, který by zasloužil přes držku. cítím neskutečnou křivdu a vydávám se ven.

v hospodě neznámo kde sedí markéta bieleszová, olga chrastinová a iveta k., která se dala na křesťanství. dost neslušně jí to vymlouvám, ale nereaguje, tak odcházím. opět pocit křivdy. jsem na obrovské akci, vypadá to jako by se festivalu účastnilo přes miliardu lidí a celé se to odehrává v obrovském kráteru – nikde ani stopa zeleně, spíš postnukleární krajina. ve změti lidí potkávám opět baby z hospody, iveta k. s nimi není. jdu pryč a čumím do stánku s levnými knihami (nejlevnější stojí asi 1500, což mě zaráží).

je tu richard a břeťa. richard vyhrál v soutěži poukázku na knihu co se jmenuje „obrazový průvodce českou zemí“ nebo tak. je nadšený a jde si ji do levných knih vyzvednout. tam zjišťujeme, že kniha má asi 500 000 stran a rozměry 1×1,5 m. richard se zkouší dovolat otci, aby pro něj a knihu přijel autem, ale otec to nebere. nebo se nejde dovolat. zkoušíme telefon z prodejny, ale nefunguje. pořád máme problémy se spojením nebo telefony, které si půjčujeme. ovládá mě neskutečné zoufalství, nejradši bych všechno roztřískal.

vzadu v obchodě je zahnojená hospoda, shnilé stoly atd, hodně jako bluesbar v brně. sedí tam zase buchty z hospody bez ivety. přisedám si k nim. dělají srandu, že jsem vymítač boha, ale že nemám koho vymítat. vykurvuje mě to a jdu si sednout jinam. od vedlejšího stolu slyším, že v hospodě to chodí tak, že se pije vždycky na povel. kdo odejde z místnosti dřív, než je to dovoleno, může čekat problémy. dostávám strach a s richardem jdeme pryč radši dřív, než se začne pít. kletba ale už funguje.

venku se mě někdo ptá „odkdy máš kéro vole?“ podívám se na zápěstí a mám na něm kéro v podobě blesku. začíná se množit jako buňky. richard ho má taky. mám hrozný strach a zároveň ohromnou touho poznat, co za tím vězí. utíkáme s richardem davem až k dálnici, kde skočím pod kamion. trefí mě do nohou. když vstanu, nemám na nohách od kolen dolů nic, jen malé cáry masa visí přes kosti. přesto můžu normálně chodit. dospívám k přesvědčení, že jsem asi zombie. richard se mi ztrácí. ve vzduchu je cítít, že se schyluje k něčemu „velkému“. opět se ocitám doma a zase po různých místech jen utíkám před vlastním děsem.

třinec je přeházený, nic není tam, kde by mělo být. napadá mě, že asi přichází ďábel. zachránit se můžu jen v kostele. běžím od stadionu ke kostelu kolem eiffelovky, kde dvojice emařů prodává nápoje od coca coly. ptám se buchty, jestli vidí moje nohy. chlap mi jde ale po krku, kopnu ho ale nereaguje. kousnu ho, z huby mu vyjede asi metrový černý jazyk a když se pocucá s buchtou, oba utíkají s pekelnými ksichty někam pryč. třinec je jako san francisco. kousek od kostela, asi tak 250 metrů ožije billboard a začnou z něj (ebo z nebe?) lítat malé zelené blesky, které vypadají jako moje kéro. když mě některý zasáhne, cítím hroznou bolest na srdci. už jsem skoro u kostela, ale vidím, že je obehnaný hlubokým bazénem a ten ostnatým drátem a vysokým plotem. bazén je prázdný. pak se stane naprosto stupidní věc. přichází blanka (ale možná je to zpěvačka z evanescence nebo jitka čvančarová) a zpívá song od eminema. udělá v plotě díru, kterou pak prolezu za ní. v bezénu se pohybují postavy z dětských kreslených filmů, hlavně od walta disneye. pták tweety (?) s nějakým šroubem vrtají do bazénu díru. prý se tudy dostanu do kostela. na kopci už běsní satan nebo nějaká jiná kurva, která mi jde po krku.

sen končí probuzením do totálního zmatku – směsi adrenalinového zážitku, strachu a nejistoty. jako když chvíle před prvním sexem, když to řeknu nebelovsky.

02.08.2007 jsem někde na dovolené, možná na táboře, se soňou. v noci mi volá matka, že mi už dávno chtěla říct, že je soňa kurva a že se kurvila se zdenem szkanderou. jsem strašně nasraný a soňu posílám do řiti, i když se mi snaží namluvit, že se zdenem nic neměla.

29.07.2007 sedím v autě u koupaliště, odkud odchází mnoho lidí, mezi nimi i soňa hartmannová. moje soňa reaguje na její osobu podrážděně.

jsem pilot nějaké podivné kosmické babety vyzbrojené lasery. útočím s dalšími podobnými na velkou žlutou loď, která vypadá jako kostka z lega. na ní jsou pravidelně rozmístění vojáci (opraváři?) ve žlutých kombinézách. mezi mými spolubojovníky probíhá konverzace jako z amerických válečných filmů. když už zůstávají jen dva nepřátelé, slyším jejich rozhovor. jeden si myslí, že ještě mají šanci. pak se nějak ocitám v třinci a nějakým tušením jdu asi na erbenku, kde potkávám juru nowaka s nějakou buchtou. každý z nich nese kytaru a mají můj klarinet (!!!). snažím se hrát lucernu, ale po chvilce z nástroje nevychází žádný zvuk. rozmontuju ho, abych vylil sliny, ale je jich tam tak moc, že zaplavují třinec asi do výše kolen. padá hustá žlutá mlha, nevím, kolik je hodin. přidávám se ke skupince známých, když na nás někdo z mlhy volá. jdeme blíž, ale když se začne rýsovat jeho silueta, vidím, že jich je víc a mají zbraně. utíkám v panice do nejbližšího vchodu. odtud, když nebezpečí pomine, se nějak dostávám do strašně zaprášené unimo buňky, kde je tomáš kunkela se ségrou a xichter. nálada je totálně na piču, nakonec všichni odcházíme. xichter kouří, je strašně fousatý a vypadá zlomeně. 23.07.2007 jsem s lukášem v karlových varech, ale krajina vypadá jako skotská vysočina a je hodně zelená. hotel thermal připomíná obří ufo. uvnitř se procházím po chodbách, na nichž jsou dveře, za nimiž se určitě dějí strašné věci. vestibul vypadá jako základka v bystřici. koluje fáma, že thermal brzo bouchne a vyvalí se z něj záplava vody. lidi začínají panikařit, já tomu ale nevěřím do chvíle, než se hotel začne otřásat a začnou pršet grafitové jehlice, jako by tuhy do pentilky (!!!) utíkám ven, kde mi někdo dává do rukou novorozence. ten řve a posrává se mi do ruky, ale mě jen zajímá jak nás oba zachráním. podívám se na thermal, který exploduje a vyřítí se z něj gigantická vlna vody, která ihned zmizí dole v hlubokém údolí. všichni si oddychnou, ale vlna se odrazí a řítí se na nás. když se po nás projde, vstávám ze země a novorozenec mlčí. je absolutní ticho.

nejdřív si pamatuju, že jedu nějaký cyklistický závod. bude trvat asi tři dny, takže se jede do města nebo vesnice, kde se pak přespí. krajina nebo spíš pocit z ní hodně připomíná můj sen, kdy jsem jel na kole do ostravy a potkal vencu.

jsem s torem ve vojenském stanu a je tam tak akorát lidí, když vidím, že nějaký borec líže svou kočku přímo tam. ptám se jich, jestli jsou jako normální, a oni říkají, že je to tam běžná praxe. zděšeně se dívám na tora, který je nahatý a chce, abych mu ho vyhonil (je mi fakt zle).

no a pak se nějak ocitám se soňou (cítím její přítomnost) na pařbě v luxusní chatě někde v alpách nebo v beskydech (!), jsou tam jen lidi z mojí třídy. když vylezu na balkon, vidím, že v chatě nad námi je karas majkl a další geji. majkl ke mně sbíhá (kopec má děsivý sklon, takže balkon se tře o jeho stěnu) a přeskakuje zábradlí. jedním pohybem si dělá image richarda kajzara, aby se maskoval. pak přijde richard a má v očích slzy, protože se mu někdo vyblil do bazénu nebo obýváku (?). pak je chaos.

říkám, že si jen pro něco skočím domů. vylezu ze dveří ven, ale místo na vzduchu jsem na zahnojené chodbě, kde potkávám báru freiwaldovou. kouří a brečí, říká, že má už zase (!!!) rakovinu plic, že prý ji to chytne každé léto (jako by rakovina byla sezonní nemoc) ale že teď ji to už zabije. cítím z ní příval nějaké rezignované lásky a sám váhám, jestli ji pořád nemiluju, ale od toho mě odrazují její ohavně upnuté kalhoty. bára vytahuje kufr s penězi a má tam 40 000 a říká, ať jedu s ní pryč. zase bojuju sám se sebou, ale bára pozve i soňu (aniž bych se o tom zmínil). věc je jasná, dojedu si jen pro něco domů.

jedu na svojí favoritce z kopce domů, ale krajina je úplně jiná. na zastávce u šlimoka mě nějací dědkové vykurvujou na maximální stupeň, něco jim slovně posílám. doma na chodbě mě jeden z nich chytne za zápěstí a prořízne mi ho nožem až do kosti [zde jsem sem probudil s brutálně proleželou rukou, bolestí jsem se skoro posral, po usnutí ovšem sen zase pokračoval] dědka jsem okamžidě ubodal a druhého podříznul, ale pak se tam objevuje japonec, který umí karate a zjevně mi jde po krku. házím po něm nože ale krom zásahu do ramene a krku (nic se nestalo) jsem neúspěšný. japonec na mě skočí a já ho fintou vyhazuju z okna na zem na zahradu, kam ale dopadne jako pes a je odchycen janou od strejdy jana. jsem klidnější, ale když se chci vrátit do baráku za soňou a bárou, vidím, že mi někdo dokurvil brzdy a to takovým zúůsobem, že se mi protáčejí pedály (!!!) k probuzení dochází za strašně smutné a sentimentální atmosféry.

ve snu cítím přítomnost gumáka a soni, ale jsem jen s otcem u trouby v kuchyni a dávám mu kontrolovat to ,co peču. ukazuje se, že to je kuře s nějakou šílenou havětí, ale zdá se, že otec je spokojen.

I. jsem kosmounaut na orbitální stanici. je tam se mnou ještě nádherná buchta a starší chlap. chodby, kterými se dostáváme z jednoho modulu do druhého jsou strašně úzké a způsobují nesnesitelně stísněný pocit. když se chci dostat do jednoho místa, zaseknu se a zmatkuju, ale nakonec se mi podaří dostat zpátky k ostatním, kde někdo navrhuje, že použijeme velitelský modul (?). pak zděšeně zjišťujeme, že se počítač zbláznil a chce nás asi zabít. nato se probouzím a rozsvěcuju lampu a říkám si, že zabiják-počítač je trochu klišé. řvu ale děsem a utíkám s dekou a pitím nahoru k matce. pak se probouzím doopravdy.

II. jdu k zubaři. ten je už starší, má šedivé vlasy a knír jako banán. nejsem objednaný a zubař je z toho pěkně nasraný, ale když se mi začnou rozpadat zuby, bere mě přednostně. vede mě do pokoje, který vypadá totálně otřesně, jako diskusní studio v televizi ze 70 let, možná ještě hůř. sedám si na křeslo a zubař bere něco jako odlamovací nůž a okrajuje mi dáseň až na kost. nebolí to, ale je to zvláštní pocit. odcházím s tím, že mi to dodělá za týden.

III. zdeno rucki a tutroň jedou v parádním kabrioletu někam, prostě na výlet. sleduju je, i když nevím jak, když je najdu v solidním kempu, kde přímo za plného provozu šukají na lavičce nějaké buchty. pak zjišťuju, že je znásilňujou, nebo spíš že ony by už asi nechtěly. zdeno s tomem ale mrdají jak o život. najednou se přede mnou objeví neskutečným způsobem roztažená vagína, uvnitř vypadá jako vyhryzaná zdechlina, opanuje mě pocit jako bych naprosto porozuměl baudelairovi. ženským teče hnis úplně ze všech částí těla a jsou nejspíš mrtvé – jako by tam hnily už půl roku. pak jsem najednou s nějakou slečnou a cítím se strašně dobře. nějak to pomine a jdu do práce na čtvrtou ráno, abych dříve skončil. christov to tam organizuje píšťalkou, ale všichni mu na to jebou. česlavovi pager signalizuje příchozí hovor a běží na míchačku pro telefon. snažím se ho dohonit, a když už ho skoro mám, omračuje mě fakt, že míchačka je hypermoderní čisté místo.