výstava bonsajů
výstava bonsajů
nevyšla už tím tuplem…
čtyři fotky
z akce, která zrovna moc nevyšla. pro otevření se zkus třeba pomodlit,
když už máš v hlavě tak nakydané, že ti to někdo musí
vysvětlovat.
nejdřív je tma a volá mi matka, ať přijdu domů, že kupila tři pačky solených čipsů. pak jsem s indošem (?) na koncertě v nějaké středně velké hale, podle všeho jsou vánoce nebo silvestr. kapelu neznám, ale kytarista je zpěvák z iné kafé (!!!) a má hadry jak rafael nadal. přemýšlím o tom, že slovo chrabr není vlastní jméno ale přídavné. když se ohlásí poslední song, začne hrát z reproduktorů playback, je to snad pink floyd nebo sonic youth, to nepoznávám, ale kapela si sedá dozadu pódia za stůl a nic nedělají. lidi pískají a když se pak kapela zvedne, aby zazpívala poslední píseň – je to asi tichá noc – odcházím znechucený se silným vědomím, že někdo právě odešel ze sálu.
patří ke slavistickým obsesím učit se otčenáš ve všech slovanských jazycích. že z toho ale může pěkně jebat, dokládá nový díl děti.
variace na nejpařížštější příhodu a jedení sbírky fazolí
když victor hugo zemřel, dlouhý průvod pařížanů i přespolních vyprovázel mistrovu rakev ke hřbitovu. jakmile se truchlící zastavili na místě posledního hugova odpočinku, začaly ve všech pařížských katedrálách a kostelech vyzvánět zvony. s prvním úderem zvonu se však stala také další, neméně chvályhodná věc. všechny kurvy byly až do půlnoci zdarma. takovou měla paříž radost ze smrti velikána.
Kapitola první v níž se seznamujeme s panem Couillesem
Pan Couilles byl obyčejným řadovým úředníkem městského úřadu v malém francouzském městě. Krom toho navíc nevlastnil divadelní předplatné, což u lidí jeho věku není zrovna obvyklé. Pan Couilles byl na světě 24 let. Jelikož pan Couilles měl jistou dávku smyslu pro zodpovědnost, nezabýval se v pracovní době malichernými činnostmi, jako chatování s patnáctiletými lolitkami, jak tomu činili jeho kolegové. Zejména pan Pénible v této formě zahálky exceloval. Pan Couilles by žil velmi fádním životem, kdyby nebylo oné veselé události, kdy mu zemřel dědeček.
Kapitola druhá v níž poznáváme, proč poslední věta předchozí kapitoly vůbec není nevkusná
Pan Couilles po svém dědečkovi zdědil motocykl. Byl to výstavní kousek z roku 1939 vyrobený v USA a osazený motorem H-D. Význam této zkratky pan Couilles nikdy neobjasnil, přesto měl celý život dojem, by to mohl být Harley – Davidson. Pan Couilles byl tak oslněn krásou tohoto stroje, že takřka celý svůj volný čas věnoval pouze péči o toto své dědictví. Nutno dodat, že nemalý podíl na tom měla i krásná vzpomínka na doby, kdy jej dědeček na motocyklu vozil do školy. Můžeme se domnívat, soudě podle toho, že se pan Couilles v přítomnosti stroje měnil ve velmi milého člověka, že si tento stroj opravdu zamiloval.
Kapitola třetí v níž by měla následovat dějová kolize
Dobrosrdečnost, kterou v panu Couillesovi rozpoutala smrt dědečka a posléze onen motocykl, stala se však panu Couillesovi téměř smrtící. Blížily se jeho narozeniny. Ve své velkodušnosti se rozhodl tento den oslavit v kroužku přátel z práce. Jiné přátele ani neměl, kromě svého stroje. Na oslavu pozval všechny, když je stylově na svém motocyklu objel. Tedy, objel jejich příbytky, aby své kolegy pozval. Mezi pozvanými nechyběl ani pan Pénible, který se stane pro další děj příběhu osudovou postavou.
Kapitola čtvrtá v níž se schyluje ke katastrofě
Oslava proběhla bez problémů, pan Couilles se trošku opil, ale stejně se opili všichni. Hovor proběhnul bez nejmenších kombinací, pan Couilles se dokonce zavděčil kolegům vykutálenými židovskými anekdotami. Zlatým hřebem večera byla zajímavá přednáška, v níž pan Couilles seznámil všechny se svým motorovým ořem. Přitom neopomněl zdůraznit, jak silný citový vztah jej k vynálezu váže. Zavtipkoval: „Mám jej radši než všechny své kolegy!“ Většina kolegů se tomuto povedenému vtípku zasmála. Pouze jeden se zasmušil a s výmluvou, že musí odvézt do nemocnice svou babičku veselou společnost opustil. Tím mužem byl pan Pénible.
Kapitola pátá v níž pan Pénible zosnove krutý plán
Pan Pénible dumal ve svém bytě celou noc nad slovy pana Couillese. Po pár minutách jej napadlo, že se musí za tu potupu, kterou mu pan Couilles uštědřil, nějak pomstít. Krutost a mrzká proradnost se probudila v mozku pana Pénibla. Když usínal, domýšlel poslední detaily svého plánu na pomstu. Pan Pénible se rozhodnul, že panu Couillesovi zničí něco, na čem mu velmi záleží.
Kapitola šestá kterou už pozorný čtenář ani číst nemusí, ovšem kupříkladu pro policisty a psychology může mít jistou hodnotu
Pan Couilles jako obvykle pracoval poctivě a zodpovědně, zatímco pan Pénible chatoval s lolitkami. O polední pauze chtěl pan Couilles jako obvykle poobědvat spolu s panem Péniblem v kantýně. Pan Pénible ovšem prohlásil: „Promiňte, musím si jít něco zařídit do banky. Najím se potom. Nezlobte se.“ „V pořádku, jen běžte. Jednou to bez vás vydržím,“ řekl pan Couilles a odešel. Pan Pénible v nitru zuřil. Taková odpověď! Nejradši by nás všechny viděl v Pekle! Ale dostane, co si zaslouží! Poté pan Pénible nasedl na svůj bicykl a ujížděl tím směrem, kde stál dům pana Couillese.
Kapitola sedmá v níž náš čtenář najde ohavné vyvrcholení příběhu
Pan Couilles se po práci se všemi rozloučil a s úsměvem se vydal k domu. Nic mu nemohlo zkazit právě započatý čas volna. Když se blížil ke svému domu, pískal si Marseillaisu. Asi pět metrů před brankou se zadíval na svůj dvorek a v tom se zarazil. Krve by se v něm nedořezal. Jako na přízrak zíral na stopy řádění neznámého pachatele. A co se stalo? Co tam viděl? Čtenář promine, ale nenacházím slov!!! Ohavné! Odporné!!! Někdo mu vytrhal ze záhonu všechny tulipány!!!
o tom, že i fotbaloví hools mají neutuchající šanci přidat se k revoluci, svědčí nový díl josephových příhod, nazvaný scary baník
ošklivý komunista, zaměstnanec masokombinátu, joe opustil svého kámoš george, protože ten se přidal k umírněnému křídlu KSČM, a tak joseph pokračuje ve svém revolučním boji nadále sám. aspoň v prvních dvou dílech, které si můžete prohlédnout kliknutím na odkaz níže.