u černé kočky

ubiti ljubav u sebi nije teško. teško je izbrisati prijatelja… hmm…

občas se stanou věci, které bolí jak zarostlej nehet po d-i-y operaci. zažil jsem to. kouř z cigára bolí, z posledního ještě víc, hlavně, když se o něj rozdělíte. co to kurva je? nějaký posraný druh boží lásky? nejsem skořepa, držím hubu… že já kokot se v tom babral… člověk si myslí, že napíše báseň jako zamlada, a pak mu na to nějaká kunda řekne: moc silných slov, délka básně je neunese. a kdo se tě prosil ty stará píčo? člověk už nemůže být kokot, aniž by si toho někdo musel všímat. moudro na zaver

pes mu přirostl k srdci víc než sourozenci. chvála bohu!

je to síla. jsem bezpochyby jediný doma, kdo má u kompu mikrofon (nahrávám na něm své serenády na harmoniku a s ježíšem na slipech). a tak sedím s otcem v obýváku u nudné komedie jana hřebejka, přijde můj průměrný bratr a ptá se otce, kam se zapojuje do kompu mikrofon. divím se, odkud má mikrofon, ale třeba si ho koupil taky. o něco později jdu ke svému kompu a vidím, že se mikrák a sluchátka válejí na místě, kam bych je nikdy nedal a jsou z kompu vypojené. díky za optání voe… tati, nevíš, jak se formátuje cizí komp?

nesnáším, když jsem půjčovna bez toho, aby se mě někdo zeptal… jako by nestačily ty sežrané obědy… protože tvrdí pankáči si doma nevaří (nebydlí nééé…jak za starejch časů v jůkej…)

no jo, jsem umamraný, ale mám snad na to právo… boj s nickama a průměrem je někdy holt divný…

tak se ke mně dostal ediční plán arga na příští rok… některé věci by si člověk fakt neměl nechat ujít, namátkou (některé už vyšly):

umberto eco: dějiny ošklivosti
umberto eco: poznámky na krabičkách od sirek
witold gombrowicz: kosmos
charles bukowski: nejkrásnější ženská ve městě (ale úděsné zpracování)
rob grant: špeky
e. a. poe: pád do maelströmu a jiné povídky
jindřich štyrský: texty
patrick ryan: jak jsem vyhrál válku (bilingvní)
george orwell: animal farm
m. m. bachtin: francois rabelaise a lidová kultura středověku a renesance

a možná snad bukowski, stary chachar ostravski, jako čtení na záchod

četl jsem teď kastrující stín svatého garty od kundery a je to celkem spokošinka. naprosto s ním souhlasím v tom, že tzv. kafkologie díky brodovi a potažmo tedy gartovi udělala z franze introvertního stydlína, který snad ani nemasturboval. jak kundera dokládá na dvou skvělých příkladech, není to vůbec pravda. komično sexu a zároveň jeho lyrika, spojení snu a skutečnosti, to je kafka. žádný uťápnutý nýmand, jakýsi bůh a job v jedné osobě. tak tak voe…

co se týče dalšího eseje, překlad jedné věty, ukazuje kundera (a sám to i explicitně říká), jak tristně je na tom francouzský překlad kafky oproti tomu českému. některé příklady francouzských verzí opravdu hraničí s parodií.

hned zabombím z internetu. je těžké psát o kulturním a morálním hovadství do intošských časopisů, protože intoši snad ve většině případů tohle prasáctví ducha vidí, zatímco balvani tyhle věci nečtou. a když jo, tak si říkají, že jich se to přece netýká.

tohle video se chlapům fakt povedlo. parádní ukázka toho, jaká je hanychová (hlavně ONA) tupá kravička naprosto odtžená od normálního světa. a to ani nemusela ukazovat kundu v pornočasáku, aby byla celebritou…

podle kalendáře je to na sv. václava, ale podle české televize je to o měsíc později. tak kdo má pravdu?

nemám teď čas se tu o to moc starat, protože všechny deníkové záznamy píšu zvlášť pro seminář „literární deník“. nejspíš je ale nějakým způsobem zveřejním, uvažuju o názvu „příběh opravdového člověka“ nebo „velitelem vlastního osudu“…

byl jsem dneska se soňou v knihovně na jáchymu topolovi. nikdy jsem od něj nečetl nic kromě básní, což mi ale nezabránilo myslet si, že byl totálně v knaku. musím říct, férově, že nebyl vůbec žádná vážná usraná primadona ve stylu jednoho nejmenovaného nejúspěšnějšího současného českého (tolik přívlastků jsem o tom blbovi snad nenapsal nikdy). topol byl docela spokoš, vypadal jako by přišel z werku, švidral jak jumper po dvou pivech a hlavně vykládal zajímavé věci. za všechny jen jedna mými slovy.

zpočátku jsem měl problémy se skinhedama. když kolem vás lítaj kulky, partyzáni nebo jsou v lese medvědi, tak to nějak berete, že to je jasný. ale když na vás jde takovýhle hovado dvoumetrový s tím, že vás doláme, to je trochu jiný. voni strašně bili vietnamce a jednou to přepískli, když vymlátili nějakou ubytovnu, kde byly samý holky a těhotný ženský. tak se ti vietnamci dali dohromady a začali tyhle plešatý zbabělce lámat. ne že by ho zmlátili domodra, ale třeba mu zpřeráželi nohy. no a když tohle jako nějak fungovalo, přišel za mnou do redakce dan landa ještě s jedním takovým a řekl, že chce mír. jako co já s tím měl co dělat? no a pak s matáskem vystoupili v televizi a veřejně se vietnamcům omluvili, že tohle jako ne. a za dva roky vo mě landa napsal, že jsem novinářský prase. jemu se to totiž vymstilo, začali ho brát jako sráče, kterej zradil.

tak takovej byl landa bojovník.

perverzní choutky zasáhly, stejně jako loni, můj mladý mozek a jaly se jej rozkrájet činností, kterou sice levicoví intelektuálové považují za základ klidu a míru, ovšem sami se jí štítí. jde o fyzickou práci. opět v cihelně, byť důvody jsou podstatně vážnější…o revoluci jde až ve druhé řadě…