u černé kočky

děj snu, jednoho z nejhorších co se týče pocitu strachu a beznaděje, se odehrává u nás na pasekách. nějakým způsobem potkám Sobeckou s jejím chlapem u lípy u obchodu. chvíli se bavíme, cítím se dost nejistě, když mi chlap začne dávat nějaké divné náznaky, že o mě něco ví. v tom se stane katastrofa, když mu S. řekne o tom, co se stalo, chlap naprosto nepříčetný běží domů, což je někde u Jozefa, a já za ním se mu snažím vysvětlit, jak to bylo, on je evidentně totálně v piči, je jenom otázka, jakým způsobem mě a pak sebe zabije. celou dobu snu se ho snažím zoufale přesvědčit, ať neblbne, ale není s ním řeč. napohled banální chujovina je však cele prostoupena strachen z neznáma, paranoiou a zoufalstvím. nejhorší je, že finty, jak se ze sna probrat, nefungujou. nejhorší věc přijde ráno po probuzení, věc, která dosud symbolizovala mé jakž takž dobré zdraví, se nedostavila…

jsem na nějaké chatě v neznámé krajině, je tam spousta známých, interiér budí dojem toho, který si pamatuju z marcelova domu. v jednom momentě se s torem rozhodujeme všechny vyzabíjet, do toho se objeví nějaký elf s mullitudou 10 – uzavíráme s ním dohodu o tom, že vyzabíjíme všechny chlapy a blondýny, což ztvrzujeme bizarním rituálem: elf podrží kus sýra v ruce, toro na něj sáhne prstem a já ho potřu okurkou. show začíná, vyrážíme ven, já jsem ozbrojený dřevěnou imitací čupagy, dávám hned do hlavy nějakému týpkovi nebo ženské, nepamatuju se, dřevo ale moc nefunguje, musím dát víc ran. pak srážím na zem orla, směje se, že jsem mu zlomil žebro, ale když mu zabodnu hrot čupagy do břicha a vystříkne krev, už mu moc do smíchu není. toro běsní v jiné části dvora. já zatím mezi mrtvolami a dodělávajícími najdu M., která sedí na zemi skrčená do klubka a evidentně čeká poslední ránu. beru ji do auta, které řídí rafal, toro nasedá taky, je tam ještě manić. kážu rafalovi odjezd k telefonní budce a po cestě obarvuju M. vlasy na hnědo, aby na ni elfové nemohli. schováváme ji do tel. budky a vracíme se na místo činu, kam zatím dorazila sonina matka. mrtvoly jsme už předtím schovali do sklepa. v domě potkávám soninu babinu se psem a na místě ji zabíjím. zatímco její matka nadává, že se chováme jak malá děcka, rafal s maňou ujíždějí autem a mám pocit, že se asi zabijou. my s torem mizíme zadním vchodem a necháváme soňu, která taky kupodivu přežila, ať si to vyžere sama. dostáváme se na nádraží, kde se lidi tlačí u pokladny. dva náckové s tyčema na nás dorážejí, že nám rozbijou huby. když ale opustíme frontu, místo konfrontace před námi začnou zděšeně utíkat. stíháme je do autobusu, kde je pohotově vraždíme.

pak probuzení, docela divný pocit…

po zmatečném snění o všem a všech se dostávám na zasněžený plac před slavem, kde jsem na lavičce nechal notebook. je na něm vrstva sněhu, je o tevřený, ale funguje. dostávám zprávu od M, když vtom přijíždí marcel na svém starém kole (myslím, že na něm už nejezdí ani denisa) a ještě se svým starým účesem, jako když mu bylo tak 10. říká mi nějaké nepochybně filozofické věty, ale mě zajímá jen zpráva, od které mě pořád odvádí. stihnu přečíst jen „nelibuju si v běžných komunikačních situacích…“ nebo tak něco, a budí mě telefon… moje vkurvenost dosahuje oblačných výšin

1. jdu na plac před dům a tam je pegina s matkou a otcem. ti někam odcházejí a mě je jasné, že pegina umírá. klečím u ní a snažím se jí to nějak ulehčit, prostě ji hladím a říkám, že to bude dobré. v momentě, kdy umře, se promění na éterickou blondýnu, úžasnou bytost, zhmotnění krásy, a vede mě do domu za matkou a otcem. nejspíš to je moje nemesis, ale třeba taky ne.
2. jedu z milíkova na křivou, kde děda slaví narozky, ale autobus furt nemůže nebo nechce zastavit na zastávce. pak mi někdo volá, že petra drongová to koupila na přechodu od auta, ale asi to přežije. v zápětí mi volá danka, co o tom vím, snažím se ji uklidnit, že to bude dobré. další telefon: cizí hlas mi sděluje, že v brně umřela taky pod autem mirna a spolu s ní žervén. jedu se tam podívat, jejich mrtvoly leží u chodníku, kolem je spousta krve, kterou splachuje déšť. je noc a atmosféra snu je kurevsky těžká. probuzení v moři potu.

I. pracuju někde u nádraží v brně ve fastfoodu v polorozbořeném divadle nebo co. možná to je taky stará nádražní hala. jsem tam sám s jediným vietnamcem, přichází tam cca 1 člověk za hodinu, přesto vietnamec furt solí na otevřený grill uprostřed nějaké jidlo a dělá fakt parádní práci. já mám za úkol obsloužit chlápka, co chce hamburgr. vytáhnu maso, ale to mi spadne na zem, chlap řekne něco jako „to je ale pleskanec…“ a pak už masu neřekneme jinak. přesvědčuju ho, že mi to spadlo mezi další pleskance. házím to na gril a všechno jde dobře, ale vietnamec na grul furt hází další věci, nejčastěji i s plastovými tácky, až na roštu začíná vznikat jednolitá bílá plocha, ve které se můj pleskanec ztrácí, chlap si z toho dělá srandu, ale já jsem fakt zoufalý, nějak se mi povede přimět vietnamce ať otočí to maso na druhou stranu, udělá to, ale už si ze mě dělají srandu oba. na rošt teče balakryl a sype se mouka, jsem zoufalý… nějak jsem to překlenul a přichází baba, že by si dala pivo. to už snad zvládnu, ale nemáme štuce. kruliš (!!!) který tam se mnou dělá (vietnamec zmizel) si jde sednout do boxu, kde má hllídat nějaký kufr. je to kufr, který měli vincent vega a jules v pulp fiction donést wallacovi a já konečně můžu zjistit, co v něm je. jsou tam kompromitující materiály o paroubkovi.

II. jedeme s celou rodinou v autě s volantem vpravo, je strašně malé a moc mu nefungujou brzdy. stacho s otcem mě furt prudí, že blbě řídím. sranda začíná, když mineme značku „zákaz vjezdu v jednom směru“ , na níž je místo vodorovné bílé čáry haknkrajc. auto získává rychlost a jen tak tak se vyhýbám ostnům na silnici a autům, jedeme furt rychleji, přes křižovatky na červenou, jsem s nervama v prdeli, stacho furt dupe, pak na mě bliknou policajti, daří se mi zastavit asi až za dva kiláky. policajti nikde, ale otec je přesvědčen, že přijedou. a taky že jo. vystupuju z auta a dávám jim řidičák. jsou od pohledu geji a strašní čuráci, furt do mě jebou, že mi vemou řidičák. nemůžu najít pojistku a techničák, auto jsem měl patrně pučené od kawuloka. někdo vytahuje vietnamskou mast a maže mi ji na noc, okamžitě jsem v rauši, fízlové si mažou taky, za chvíli jsme všichni nazí a tančíme u jukeboxu. pak hledám svoje trenky v zatopeném domě…

dorazí mail, že mám jít večer na pivo – jenže nevím s kým a kam. atmosféra v místnosti nasvědčuje tomu, že když to nezjistím, někdo zemře. procházím seznam přátel a těch, kteří se jimi zdají a postupně vyškrtávám. zůstanou jen učitelky z gymplu a několik cizinců, což dává smysl, jelikož v předchozím snu ustašovci všechny ostatní zajali a popravili, v lepším případě je nechali ve fabrice na ponožky (!!!). nakonec se mi nějak podaří najít hospodu, ale kontakt tam už nesedí.

(sen je asi 3× přerušen díky chrápání martina hlavy, to umocňuje zoufalství při hledání cíle, do rána už pak nespím)

zase Město, tentokrát jsem ale ve škole, někde v horní učebně v áčku, jsem zavalován tunami morfologických pravidel, docela stísněnou atmosféru provází přítomnost ustašovců v budově. jak se později dovídám, obsadili celé město a chystají se popravovat ročníky 76 a mladší, prý aby důchodci mohli makat…

znova jsem ve Městě; po zmatečných peripetiích jdu na známé místo na hodinu tělocviku, ale jsem duchem mimo, málem mě sejme tramvaj na hybridním place – něco mezi tím před Rudolfinem a Mendlákem a Maliňákem; potkává mě Vojta Jurga se svojí buchtou, jdou přede mnou a ona mu říká, jak měla v dlani zaraženou skleněnou třísku a popisuje, jak se jí těžko dostávala ven; objevuju si v dlani taky sklo, ale je tak malé, že se mi nedaří ho dostat ven – vždycky, když se mi to povede, tak se ten mikrostřep zaryje do jiného místa; celé to doprovází spousta krve a za chvíli mám ruku jak bych jí přejel po struhadle; Vojta mě přemlouvá, ať jdu s ním vypít, že jeden tělák můžu vynechat, proti čemuž nemám námitek; jdeme do vysoké budovy až do horního patra, kde už čeká Pavel Krzyzanek – Vojta se mění na Iva Gajdicu a vytahuje zelenou a modrého portugala; chlastáme zelenou a Krzyzanek nechce otevřít víno, i když bychom si dali – sere mě to… vidím, že mají pokerový stolek s žetony – ty jsou značně předimenzované – a vedle stojí moje skříň z bytu v Brně! nejdřív nechápu odkud ji vzali a jsem vkurvený, pak ale vytahuju karty a jdeme hrát. objevuje se i Ivana Sikorová, ale nikomu se nedaří rozdělit žetony, zvlášť poté, co se objevilo asi padesát čumilů.… pak jdu domů po bystřici, nebo spíš na nádraží, je brzo ráno, u vinkla potkávám Dana Szwarca, který nese papírový kornout, z něhož kape krvi podobná hmota… ptá se mě, jestli pro něj můžu něco udělat, co, ptám se… „můžeš mi koupit tu věc pro akcí?“ nechápu co myslí… pak naznačí pohyb pánví a dojde mi, že se bude šukat… příznává, že se to stydí koupit sám… beru od něho dvě pětky, omylem lezu k obuvníkovi, pak teda do drogerie plné cikánek a přemýšlím, kterou gumu vzít… když pak jdu za danem, vidím jeho babu ve spodním prádle ve výloze obchodu…

přijdu domů a v jídelně sedí radovan karadžić v nejlepších letech. bavím se s ním jakože chorvatsky, ale na rozdíl od skutečnosti fakt valím jako bych se s tím narodil. bavíme se o pičovinách, ale pak mu řeknu, že nemluvím tak dobře srbsky. následuje rozhovor (psáno mou chabou jazykovou kompetencí):

karadžić: ja negovorim srpski

ja: ali ste srp!

k: sam, bosanski srp sam! ali govorim hrvatski.

ja: ne!

pak karadžić vytáhne tabuli a přesvědčuje mě, že je srb, ale mluví chorvatsky, protože na balkáně je jen jeden jazyk, a tím je chorvatština. „je to jako matematika, různými postupy dojdeš ke stejnému výsledku,“ říká a maluje na tabuli nějakou rovnici. jednou ji řeší jedním způsobem, potom druhým. „vidíš, srbština je jeden ze způsobů, chorvatština druhý, ale výsledek je stejný… proto je chorvatština jediný balkánský jazyk.“

z lingvistického hlediska je tenhle argument píčovina, ale mě ve snu přesvědčuje.

strašná blbost…

jdu asi do práce nebo co, vypadá to jak hotel někde na předměstí Zagrebu. lidi chrápou na chodníku před ním. uvnitř je docela malá hala, kde se montují linky, aby se mohla rozjet výroba. posílají mě od jedné ke druhé a furt po mně někdo řve, že jsem měl být tam a ne tady. asi o pauze sedím potkávám evu v kantýně, sednu si k ní a nějaké blondýně. po chvíli v bloncce poznávám danku. je nasraná, že jsem ji nepoznal. pak to přijde. vchází bojko, na což mě upozorní eva. bojko má dlouhé vlasy, kotlety, kovbojské hadry (klobouk chybí). sedá si k jinému stolu. po pauze pracuju u nějakého ponku a bojko je hned u vedlejšího. práci si zpestřuje tím, že místo normálních názvů nástrojů chce po druhém týpkovi – debilovi – skalpel, katetr, trokar a takové věci. jsem vkurvený a taky mu to říkám, že je pičus a ať už oba drží hubu, že taky jako lingvista neříkám šroubováku akrostich (chtěl jsem ovšem říct něco složitějšího, aposiopese, propesiopese nebo pleonasmus, už nevím). bojko se směje a sem v piči nasraný jak svět.